Dublin roku 1667 přivítal na svět génia satiry - Jonathana Swifta. Tenhle neobyčejný člověk dokázal propojit svůj život děkana katedrály svatého Patrika s rolí nekompromisního kritika společnosti. A víte co? Jeho slova pálí jako ostrý pepř i po třech stoletích.
Swift nám zanechal mnohem víc než jen Gulliverovy cesty. Jeho další díla, třeba provokativní Skromný návrh, ukazují spisovatele, který se nebál říkat nepříjemné pravdy. Dokázal míchat humor s kritikou tak dovedně, že jeho slova zasahují terč i po staletích.
Dneska už možná nežijeme mezi Liliputány nebo létajícími ostrovy, ale Swiftova satira je stále živá. Vždyť kolikrát denně narážíme na stejné lidské slabosti, které tak trefně popsal? Jeho odkaz žije v každé dobré satiře, v každém odvážném pohledu na společnost, který se nebojí ukázat pravdu, i když není příjemná.
Představte si, že se vydáváte na neuvěřitelnou plavbu s doktorem Gulliverem. Tenhle odvážný lodní lékař nás vezme na čtyři fantastické výpravy, které vám úplně změní pohled na svět kolem nás.
Nejdřív přistaneme v Liliputu, kde všichni obyvatelé jsou jako panenky do domečku - dosahují sotva výšky prstu! A to byste nevěřili, kvůli čemu se tam hádají - jestli rozklepnout vajíčko z užšího nebo širšího konce. Připomíná vám to něco z dnešní politiky?
Představte si místo, kde lidé nejsou větší než vaše dlaň. Země Liliput, ukrytá kdesi v dálných mořích, je přesně takovým kouzelným místem. Po strašlivé bouři se zde probouzí Lemuel Gulliver, trosečník z potopené lodi, a nemůže uvěřit vlastním očím.
| Charakteristika |
Gulliverovy cesty |
Robinson Crusoe |
| Autor |
Jonathan Swift |
Daniel Defoe |
| Rok vydání |
1726 |
1719 |
| Literární žánr |
Satirický román |
Dobrodružný román |
| Hlavní postava |
Lemuel Gulliver |
Robinson Crusoe |
| Počet částí |
4 |
1 |
| Původní jazyk |
Angličtina |
Angličtina |
Maličcí obyvatelé žijí ve světě dokonalé preciznosti. Jejich město je jako nádherná šachovnice - uličky se protínají v přesných úhlech a každičký detail architektury je propracovaný do nejmenšího detailu. Představte si ty miniaturní paláce, chrámy a náměstí!
To byste nevěřili, jaká pravidla tady platí! Chcete se stát vysokým úředníkem? Tak to musíte umět skvěle tancovat na laně. Čím lépe zvládnete balancovat, tím výš můžete vystoupat po kariérním žebříčku. No není to k smíchu?
A co teprve ta slavná vaječná válka se sousedním Blefusku! Celé generace se hádají o to, z kterého konce se má správně rozklepnout vejce. Malichernost? Možná. Ale kolik podobných nesmyslných sporů známe i z našeho světa?
Postupem času Gulliver poznává, že i tihle drobní lidé mají velké ego. Pletichaří, bojují o moc a jsou stejně namyšlení jako kdokoli jiný. Když odmítne pomoct císaři zničit sousední království, začne jeho hvězda rychle zapadat.
Celý příběh nám nastavuje zrcadlo - jsme opravdu o tolik lepší než ti maličcí Liliputáni? Jejich svět je vlastně dokonalou miniaturou toho našeho, se všemi ctnostmi i neřestmi, které k lidské povaze patří.
Dobrodružství v Brobdingnagu mezi obry
Po dramatickém úniku z Liliputu se Gulliver vydává na další plavbu, která ho zavede do země obrů - Brobdingnagu. Tady se role obrací a náš hrdina se najednou ocitá jako maličký tvor mezi obry, kteří jsou vysocí jako mrakodrapy. Každý běžný den se pro něj mění v děsivé dobrodružství, kde i obyčejná myš je velká jako nosorožec.
Když ho najde místní farmář při práci na poli, stane se Gulliver okamžitě senzací. Jeho dcera Glumdalclitch se o něj stará s neskutečnou něhou a postupně se učí, jak s ním mluvit. Jejich přátelství je důkazem, že velikost nehraje roli, když jde o opravdové city. Holčička mu dokonce vyrobí speciální přenosný domeček, něco jako velkou šperkovnici, aby ho mohla bezpečně nosit.
Na královském dvoře se z Gullivera stává oblíbená atrakce. Při rozhovorech s králem se naplno ukazuje Swiftův ostrý pohled na tehdejší evropskou společnost. Král dokonce přirovnává Gulliverovy krajany k tomu nejhoršímu hmyzu, co kdy lezl po zemi.
Život mezi obry není žádný med. Gulliver musí čelit včelám velkým jako bažanti, žábám jako menší automobily a opicím velikosti slonů. I obyčejné stolování se mění v nebezpečnou výpravu, když se musí vyhýbat padajícím drobkům velikosti balvanů. Přesto si náš hrdina zachovává chladnou hlavu a všechno pečlivě pozoruje.
Nejhorší zážitky má s dvorními dámami, které si s ním hrají jako s panenkou. Jednou ho dokonce jedna z nich posadí na svůj prs, což v něm vyvolá odpor, když vidí jejich kůži zvětšenou jako pod mikroskopem. Tady Swift brilantně míchá hrůzu s humorem a ostrou kritikou společnosti.
Jeho dobrodružství končí dramaticky - orel unese jeho přenosný dům a pustí ho do moře, kde ho naštěstí zachrání kolemjedoucí loď. Po návratu domů mu dlouho trvá, než si zvykne na normální svět. Pořád se automaticky sklání k lidem, aby je lépe slyšel, jako by byl stále v zemi obrů.
Celý příběh není jen napínavým vyprávěním, ale hlavně nemilosrdnou satirou na lidskou namyšlenost. Swift nám ukazuje, jak směšně malicherné jsou naše starosti, když se na ně podíváme z jiné perspektivy.
Někdy je lepší být malým člověkem ve velkém světě než velkým člověkem v malém světě
Markéta Sýkorová
Létající ostrov Laputa a jeho obyvatelé
Létající ostrov Laputa je fascinující místo plné podivínů a matematických géniů. Představte si svět, kde se lidé natolik ztrácejí ve vlastních myšlenkách, že potřebují speciální pomocníky, kteří je plácají po hlavě měchýři s hrachem, jen aby je vrátili do reality. Není to šílené?
Když se procházíte po ostrově, nemůžete si nevšimnout, jak zvláštně vypadají místní domy - ani jeden nemá pravý úhel! A ti lidé? Chodí oblečení v šatech posetých vzorečky a hudebními notami, jako by byli chodící učebnice matematiky. I něco tak prostého jako oběd se tady mění v geometrickou přehlídku - každé sousto musí mít dokonalý tvar.
Možná si říkáte, jak to tam funguje se školou. No, představte si malé dítě, které se učí složité rovnice ještě dřív, než umí říct máma. Hudební výchova? Spíš hodina matematiky s notami! To by jeden nevěřil, že?
A ten jejich věčný strach z konce světa! Chudáci nemůžou v noci spát, pořád počítají a pozorují hvězdy. Každou chvilku někdo vykřikne, že se blíží katastrofa. To je jako když my panikaříme kvůli předpovědi počasí, ale tisíckrát horší.
Nejhorší je, jak zacházejí s lidmi pod sebou na pevnině. Když se jim někdo znelíbí, prostě nad městem zaparkují a zastiní slunce. Typická ukázka toho, jak moc může člověku stoupnout sláva do hlavy, že?
A ty manželky těch géniů? Chudery jsou tak otrávené svými muži zahledenými do výpočtů, že radši prchají dolů na pevninu. Kdo by se jim divil? Vždyť život není jen o číslech a vzorcích - je hlavně o lidském kontaktu, emocích a skutečných zážitcích.
Země moudrých koní Hvajninimů
V zemi moudrých koní se Gulliver setkává s něčím, co mu úplně změní pohled na svět. Představte si společnost, kde vládnou ušlechtilí koně a lidé jsou jen špinavá zvířata. Zní to jako bláznivý sen, že? Ale přesně takhle to Swift geniálně vymyslel, aby nám nastavil zrcadlo.
Když se Gulliver poprvé setká s Hvajninimy, je v šoku. Tihle koně mluví, přemýšlejí a žijí způsobem, o kterém si můžeme nechat jen zdát. Žádné lži, žádné podvody, žádné války. Prostě říkají věci na rovinu, bez vytáček a přetvářky. To je něco, co v našem světě plném polopravd a manipulací skoro neznáme.
Nejzajímavější je, jak Gulliver postupně prozře. Když vypráví koním o našem světě - o válkách, politice, chamtivosti - připadá si najednou jako blázen. Vždyť jak vysvětlit rozumné bytosti, proč se lidé navzájem zabíjejí kvůli penězům nebo moci?
A tak se náš hrdina pomalu mění. Začne vidět lidi jako ty špinavé Jahuy a koně jako vzor dokonalosti. Po návratu domů radši mluví s koňmi ve stáji než s vlastní rodinou. Smutné? Možná. Ale není to tak trochu i o nás? O tom, jak se občas chováme jako ti Jahuové?
Swift nám tímto příběhem nastavuje pořádně ostré zrcadlo. Ukazuje, že i když se považujeme za pány tvorstva, často jednáme hůř než zvířata. Zatímco jeho moudří koně žijí v harmonii a míru, my pořád vedeme války, lžeme si do očí a ničíme všechno kolem sebe.
Když se nad tím zamyslíte, není to vlastně dodnes děsivě aktuální? Kolik věcí se od Swiftovy doby vůbec nezměnilo? Pořád máme stejné neřesti, stejné problémy, stejnou neschopnost poučit se z vlastních chyb.
Satirický pohled na lidskou společnost
V románu Gulliverovy cesty nám Swift servíruje pořádnou porci nelítostné kritiky lidské společnosti, a to způsobem, který vás nenechá v klidu. Představte si tu situaci - náš hrdina se motá po fantastických zemích a každá z nich je jako zrcadlo nastavené naší vlastní hlouposti.
Vzpomeňte si třeba na Liliputány, ty maličké týpky, co se hádají o naprosté pitomosti. Není to jako když se díváte na dnešní politiky v televizi? Jejich spor o to, jak správně rozklepnout vejce, je vlastně stejně absurdní jako současné hádky o naprosto banální věci.
V zemi obrů to pak náš Gulliver pěkně schytá - najednou je on tím mrňousem, co musí koukat nahoru. To když vás šéf v práci seřve před ostatními, asi znáte ten pocit. Swift tady dokonale vystihuje lidskou namyšlenost a jak rychle splaskne, když se role obrátí.
A ty jeho Hvajninimové? Rozumní koně versus špinaví lidští Jahuové - to je teprve pecka! Tady Swift servíruje největší políček naší lidské pýše. Vždyť kolikrát se chováme hůř než zvířata, a přitom se máme za pány tvorstva.
Ta akademie v Laputě? To je jako sledovat některé dnešní odborníky na sociálních sítích. Plno řečí o ničem, experimenty k ničemu, a realita? Ta je někde v nedohlednu.
Na konci se Gulliver vrátí domů jako troska, co nesnese ani vlastní rodinu. Není to vlastně smutný obraz toho, jak nás může přehnaná kritičnost a cynismus úplně odříznout od normálního života? Swift nám tenhle příběh servíruje už několik století, ale ty lidské chyby a nešvary? Ty jsou pořád stejné, jen v modernějším kabátě.
Kritika politiky a společenských poměrů
Představte si svět plný politických intrik, pokrytectví a malicherných sporů. Přesně takový zachytil Jonathan Swift ve svých Gulliverových cestách. Není to jen pohádka pro děti - je to ostrá satira, která se trefuje do všeho, co bylo v tehdejší Anglii 18. století špatně.
Vzpomeňte si na ty směšné hádky v parlamentu, které sledujeme i dnes. Swift je dokonale vystihl v zemi Liliputánů, kde se politici do krve hádají o to, z kterého konce rozklepnout vajíčko. Připomíná vám to něco? Ta absurdita politických sporů se za těch 300 let vlastně vůbec nezměnila.
V říši obrů Brobdingnag se náš hrdina Gulliver chlubí evropskou politikou a válečnictvím. Tamější král jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak může být civilizovaná společnost tak krutá a zkažená. To je přesně ten moment, kdy se člověk musí zamyslet - nejsme náhodou my sami těmi barbary?
A co teprve ti moudří akademici ze vznášejícího se ostrova Laputa! Celé dny tráví nesmyslnými výzkumy, zatímco obyčejní lidé pod nimi trpí bídou. Kolik znáte podobných případů ze současnosti, kdy se odborníci vznášejí v oblacích teorií, ale realita jim uniká mezi prsty?
Nejtvrdší rána přichází v zemi Hvajninimů. Tady Swift staví zrcadlo přímo před naši tvář. Rozumní koně versus špinaví, primitivní Jahuové - lidské bytosti v té nejhorší podobě. Není to příjemné zjištění, když vidíte, jak blízko máme k těm Jahuům, že?
Církev, kolonialismus, mocenské hry - nic neuniklo Swiftovu ostrému peru. Jeho kritika je i po staletích děsivě aktuální. Stačí se podívat kolem sebe: politická korupce, společenské pokrytectví, zneužívání moci... Opravdu jsme se od dob Swifta posunuli tak daleko?
Vliv díla na světovou literaturu
Když se zamyslíme nad Gulliverových cestami, těžko najdeme dílo, které by tak zásadně ovlivnilo světovou literaturu. Není to jen obyčejný příběh o cestování - je to geniální zrcadlo nastavené lidské společnosti, které i po staletích dokáže trefit hřebík přímo na hlavičku.
Vezměte si třeba, jak Swift mistrně využívá fantazii k popíchnutí společenských nešvarů. Jeho způsob vyprávění, kdy cizinec pozoruje naši společnost zvenčí, se stal doslova receptem pro pozdější autory. Však to znáte - když vám někdo zvenčí řekne, že máte špinavé okno, všimnete si toho spíš, než kdybyste na to přišli sami.
Není náhoda, že z jeho odkazu čerpali velikáni jako Orwell nebo Huxley. A co teprve náš Karel Čapek! Jeho Válka s mloky je jako by z oka vypadla Swiftovu stylu - vezme něco zdánlivě absurdního a použije to jako lupu na skutečné problémy společnosti.
Co dělá tohle dílo tak výjimečným? Je to ta šikovnost, s jakou míchá dobrodružství s chytrou kritikou. Jeden moment se smějete Gulliverově příhodě s liliputány, a než se nadějete, přistihnete se, jak přemýšlíte nad lidskou malicherností.
Nejúžasnější je, že jeho dílo žije dál - v knihách, filmech, hrách. Jako když hodíte kámen do vody a kruhy se šíří dál a dál. I dneska, když chcete někomu říct nepříjemnou pravdu o společnosti, můžete sáhnout po jeho receptu - zabalit ji do příběhu, který pobaví a zároveň donutí k zamyšlení.
A není to jen o kritice - Swift nám ukázal, jak vyprávět příběh z různých úhlů pohledu, jak pracovat s postavami, jak budovat imaginární světy tak přesvědčivě, že jim čtenář uvěří. Tohle všechno dělá z Gulliverových cest něco víc než jen klasiku - je to živoucí inspirace, která promlouvá i k dnešním generacím.
Různá filmová a divadelní zpracování
Příběh Gulliverových cest fascinuje diváky už více než století. První filmové zpracování spatřilo světlo světa v roce 1902, kdy Georges Méliès přivedl k životu svůj němý film o Gulliverově dobrodružství v Liliputu a mezi obry.
Skutečný průlom přišel v roce 1939. Tehdy vznikl první celovečerní animák od Fleischer Studios, který nás zavedl do kouzelného světa Liliputu. Víte, co bylo na něm tak výjimečného? Použili tehdy revoluční kombinaci klasické animace s rotoskopickou technikou - hlavní postava se díky tomu pohybovala jako živý člověk!
No a pak tu máme rok 1996 a Teda Dansona, který vdechl Gulliverovi nový život v televizní adaptaci. Konečně někdo pochopil, že Swift nebyl jen vypravěč dobrodružných příběhů, ale především mistr satiry.
Swiftův příběh očividně neztratil své kouzlo ani v moderní době. V roce 2010 naskočil do Gulliverových bot Jack Black a přenesl celý příběh do současnosti. Jasně, puristé možná kroutili hlavou, ale ukázalo se, že i dnešní publikum si najde cestu k tomuto nadčasovému dílu.
Divadelní prkna také nezůstala pozadu. Naše domácí scéna zazářila především v Divadle Minor, kde v roce 2015 vytvořili adaptaci, která nadchla děti i jejich rodiče. Londýnské Královské národní divadlo zase v roce 1998 ohromilo publikum důmyslným využitím loutek.
Televizní obrazovky rozsvítila především BBC svojí minisérií z roku 1982, která jako jedna z mála zpracovala všechny čtyři části knihy. A dnes? Dnes vznikají adaptace, které využívají virtuální realitu nebo promítání na budovy, aby Gulliverův příběh vyprávěly úplně novým způsobem.
V posledních letech se objevují zpracování, která Gulliverovy cesty propojují se současnými tématy. Třeba s ekologií - a hele, najednou vidíme, že Swift byl možná tak trochu prorok, který dokázal pojmenovat problémy, se kterými se potýkáme i dnes.
